Jako vrchol našeho pobytu v Krkonoších jsme zvolili Sněžku. Vyrazili jsme opět ze Špindlerovky, tentokrát směrem na Malý Šišák. Počasí nám zatím také přálo, tak proč se nevydat trošku dál.
4. 3. 2011 K pramenům Labe
Než jsme se dostali na trošku schůdnějčí cestu, dalo nám to zabrat. Bylo to až za Šišákem. Také se nám poprvé ukázala Sněžka a také naši kamarádi Němci z předešlého dne. První kameny, které jsme míjeli, byly nazvány Slunečník. Nevím, co místní vedlo k takovému názvu, ale je rozhodně originální. Můžete posoudit sami. Od Slunečníku to bylo kousek k Velkému jezeru. Kousek jsme k němu sešli. Místo, abychom se poté vrátili na původní trasu, pokračovali jsme dál podél hrany. Nebylo to zrovna nejšťastnější a po návratu na cestu jsme si doslova oddechli.
V tu dobu jsme byli už na dosah Sněžky. Tedy opticky, ještě nějaký kousek to bylo. Důležité také bylo nalézt nějaké místečko na potřeby. Všude bylo vidět na míle daleko. K polské boudě pod Sněžkou jsme došli celkem v pohodě. Leničku ale začala bolet trochu achilovka. Dáváme si malou pauzu a zkoušíme výstup. Hned od začátku je jasné, že je cesta kluzká a počasí se také zhoršuje. Strašně fouká a na cestě skoro bruslíme. Škoda, že nemáme hůlky. Nedá se nic dělat, otáčíme to a jdeme dolů. Sněžka na nás počká do příště.
Jsme opěd pod Sněžkou a ještě chvilku se potulujeme po okolí. Voláme rodičům, fotíme se a pak už zase vyrážíme. Náš další cíl Luční bouda. Pořád dost fouká, ale kapuce nás chrání. Nahoře to bylo horší. Cesta už nám zase utíká, tak se posouváme až k boudě.
Opět malá přestávka a nabrání sil. Na recepci kupujeme pohledy a taky hezký hrníček se symboly Krkonoš. Dáme si trochu čaje a trošku kafe z termosky, k tomu sladkou tyčinku a tradá přes pláně zpět k Malému Šišáku. Svítí sluníčko a cesta je prostě parádní. Sice trošku dlouhá, ale moc hezká.
Jakmile máme vrchol Šišáku na dohled, začínám sledovat hodinky. Musíme stihnout poslední autobus zpátky do Špindlerova mlýna, jinak půjdeme dalších asi deset kilometrů a to by nebylo zrovna super. Zvlášť, když Leničku pořád pobolívá achilovka. Jdeme ale po úpatí hor a cestička je parádní. Stihneme dělat nějaké ty blbinky pro zpestření a celkem v pohodě přicházíme ke Špindlerovce. Na chvilku se ještě posadíme na schody boudy, protože nás pořádně bolí nohy, a počkáme na příjezd busu. Sláva, dostáváme se dolů a teplá sprcha je prostě teď to nejlepší.
6. 3. 2011 Prachovské skály