25. - 28. 9. 2009 Na svátky do Telče a Lhotky

         Na konci září nás čekaly tři dny volna. Už od konce prázdnin jsme se domlouvali, kam pojedeme. Bylo to trošku komplikované, neboť jsem strávil hned od začátku září tři týdny na cvičení v Bosně a vypadalo to, že mám deficit prostředí v Telči. Nakonec jsme se domluvili, a místo Lipna, jsme vzali rodiče Leničky a seznámili je s těmi mými. Musím přiznat, že se jim zprvu moc nechtělo, ale nakonec přece jenom jeli.

        

Do Telče jsme přijeli 25. pozdě večer, takže proběhlo jenom takové rychlé představení, okouknutí, kde kdo bude spát a za chvilku jsme po dlouhé cestě už leželi v postelích. My v těch svých a Míla s Rudou pod námi v návštěvním pokoji. Trochu jsme měli obavu, jestli se jim tam bude spát dobře, ale ráno nás ubezpečili, že to bylo naprosto bezvadný a opravdu vypadali odpočatě. Takže paráda.

        

Hned ráno druhý den jsme se vydali na obhlídku Telče. Štafovi tu už jednou byli, ale nemohli jsme si nechat ujít procházku za tak pěkného počasí. Zamířili jsme si to hned do parku, kde jsme zvolili nejdelší cestu, tzn. přes skleník, místo, kde stála chaloupka (musel jsem jim ukázat, kde jsem se houpal na houpačce), přes obě lávky, až jsme došli ke vchodu na Kyptovo náměstí. Odtud je jen kousek k zámku, takže jsme zamířili tam. Úplně dovnitř jsme nešli, ale prohlídli jsme si nádvoří a malý parčík. Moc se líbil. Na náměstí ten den byl zrovna jarmark, takže se tam potulovala spousta lidí. Raději jsme tedy po krátké prohlídce zamířili přímo na rozhlednu. Ještě, že bylo tak krásné počasí a Telč byla hezky vidět. Vyšlápli jsme nahoru a já popisoval, kde co je. Z rozhledny jsme se pak dostali přes nádraží a kolem Štěpnického rybníka zpět do cukrárny, kde jsme si celí hladoví zaplnili naše bříška.

         Vzhledem k tomu, že zase nebylo tolik času, ještě odpoledne po obědě jsme se vydali směr Lhotka. Vyndali jsme věci z auta, omrkli celé stavení a zakrátko jsme si tu už zase šlapali ven. Nutno podotknout, že Lenička nebyla v nejlepší kondici. Totiž z cvičení jsem přivezl domů jakousi chorobu a ačkoliv já už měl nejhorší za sebou, Lenička byla zrovna ve stádiu největší krize. Zvládala to ale statečně. Ze Lhotky jsme zamířili přes pastviště, kam jinam než na Štamberk a k Hornímu a Dolnímu Mrzatci. Okruh to nebyl nijak náročný, ale spíše jsme seznamovali Mílu a Rudu s krajinou kolem. No, a protože byl už podzim, tak jen co jsme zašli do lesa, nacházeli jsme jednu houbu za druhou. Než jsme došli zpátky na chalupu, měli jsme plnou tašku suchohříbků a babek. O to víc se tu začalo rodičům líbit. Ruda hned po příchodu začal houby třídit a krájet. Večer jsme si zapálili v kamnech a v krbu a povídali si, než nám únavou oči spadly.
         Na následující den jsem naplánoval trošičku delší trasu. Vydali jsme se na Javořici a přes Míchovu skálu zpět. Jakmile jsme tedy posnídali a domluvili se s Leničkou, jestli to zvládne, vydali jsme se Spádovým lesem k Březové boudě. Opět jsme po vstupu do lesa  začali hned hledat houby a to nás vlastně nepřešlo, dokud jsme nepřišli zpět. Pomalu jsme se courali lesem a počasí nám umocňovalo pocit pohody a klidu. Na místečku, kam s bráchou Luďou chodíme hledat praváky, jsme sice nenašli žádnou houbu, zato nás tu překvapila malá užovka. U Březové boudy jsme chvilku poseděli a zdlábli něco k snědku a za chvilku se vydali na cestu kolem Světelské chaty a malé studánky přímo na Javořici. Na vrcholku si Míla s Rudou obešli celý vysílač. My s Leničkou jsme zatím odpočívali a nabírali nové síly. Zvláště tedy Lenička.
         Cesta na Míchovu skálu utíkala celkem rychle. Překvapilo mě, jakou tu lesáci udělali krásnou širokou cestu. Netrvalo tedy dlouho a už jsme se škrábali na skály a pozorovali krajinu kolem z ptačí perspektivy. Tedy jenom my chlapi. Holky zůstaly trošku při zemi a vylezly pouze na první patro skály. S Rudou jsme tedy skoukli znovu Javořici a ukázal jsem mu v dáli Roštejn. Od Míchovy skály jsme se vydali dál směrem k hájence u Velkého pařezáku. Bohužel Lenička byla už tak unavená, že jsme se nešli podívat k rybníku, ale zamířili po turistické trase zpátky ke Štamberku a pak zpátky na chalupu. Šli jsme teď pomalu a kosek od pařezáku jsme opět zašli do lesa. Jestli jsme do teď neměli hub dostatek, tak asi po půl hodince jsme měli uplně napěchovanou tašku. Odmítal jsem brát jakoukoliv horší houbu. Jakmile byla taška plná, vyrazili jsme přes Mrhatinu k té naší chaloupce. Už jsme se moc těšili.
          Noc proběhla klidně a všichni jsme se vyspinkali v pohodě. Celý den jsme více méně už jen odpočívali, jen Míla s Rudou se vydali ještě jednou na pastviště. Moc se jim tam líbilo. Odpoledne jsme už jenom zabalili, uklidili, co se dalo a rozloučili se se Lhotkou.
          Nebýt večerního trápení s cestováním, kdy jsme se dostali na dálnici až u Želivky, i tento den byl hezký a určitě se vydařil.
Hned druhý den ráno jsme se vydali na procházku kolem Telče.
Ruda s Mílou v parku. Byl krásný, už podzimní den.
Pohled na zámek z parku.
Leničce nebylo moc dobře, tak si na chvilku sedla a Ruda přisedl.
Tak tohle je skleník, žádné honosné sídlo.
Kdepak jenom jsou ty barevné rybičky?
Ruda zkoumá citrusovník a malé citrónky.
Kousek od skleníku si vychutnáváme sluníčko.
Nejkrásnější pohled na Telč.
A ještě jednou, tentokráte bez nás.
Na náměstí vcházíme kolem Konviktu svatých andělů.
Na zámku je asi nějaká výstava umění. Hodí se to, aspoň je kam si sednout.
Zámecké nádvoří s uměleckou výstavou.
Museli jsme se tu porozhlédnout pořádně.
Tak tokový pohled je znám i z pohlednic. Tenhle je ale náš.
Míla v pozadí s telečským zámkem.
A ještě jednou. Na památku.
Tady pěstoval král Miroslav své jabloně.
Umění bylo skoro všude, tak je potřeba toho využít.
Na náměstí byl ten den jarmark, takže plno lidí.
A taky spousta stánků se samými hloupostmi.
To už je pohled na Telč z rozhledny.
Na důkaz toho, že tu Míla i Ruda byli. Lenička tentokráte zůstala dole.
Zpátky domů jsme šli přes telečské nádraží.
Pohled na zámek přes Štěpnický rybník.
To už jsme kousek od domova. Procházka byla hezká, ale už nám kručí v bříškách.
Hned, jak jsme přijeli do Lhotky a vybalili věci, vypravili jsme se na odpolední procházku.
Lenička překonává bolesti a jde s námi.
První zastávka je u studánky na pastvišti. Našli jsme ji za chviličku, protože jsme tu v létě sbírali borůvky na koláče.
Vstupujeme na zříceninu hradu Štamberku.
Vypadá to, že tu jsme sami.
Lenička se hned usadila na kamenný stůl.
Okukujeme, jak to tu vlastně mohlo být postaveno.
Pohled od věže na Vysočinu.
Holky zatím vyčkávaly nahoře.
Míla se nakonec odhodlala sejít, ale Ruda ji pro jistotu držel.
To je ale parádní strom.
Opouštíme Štamberk, tak ještě jedna fotečka ze spodu.
Sluníčko pořád svítí a vykukuje mezi stromy.
Je to tu hezký, co?
Jedna z prvních hub, co jsme našli. Postupem času jich jenom přibývalo.
Míříme směrem k Hornímu Mrzatci.
Jsme u Horního Mrzatce, hladina je klidná a olše jsou bráchou vysekaný.
Než jsme došli k Dolnímu Mrzatci, našli jsme spoustu hub.
Nebyli jsme sami, kdo byl v lese na houbách.
U Dolního Mrzatce Ruda udělal pár hezkých fotek Míly.
Míla na molu u Dolního Mrzatce.
Na chalupě se Ruda pustil do zpracovávání lesních produktů.
Na další den jsme naplánovali výlet na Javořici.
Ve spádovém lese jsme začali hledat houby. Zprvu jich zase tak moc nebylo.
Ale sem tam se nějaká ta houba našla, tak jsem čistil a dával je Leničce do tašky.
Místo praváků jsme objevili užovku.
Měla krásné půlměsíčky za hlavičkou.
Lenička byla spokojená, když našla taky nějaký ten hříbeček.
Bertíkovi se po těch dvou dnech chození už moc nechtělo.
U Březové boudy jsme chvilku odpočívali.
Vytáhli jsme svačinky a dokonce nějaké dobrůtky. Také jsme vybalili švestičky z naší zahrádky.
Za Světelskou chatou jsem chtěl udělat podobnou fotku, jako v zimě.
Lenička se na to ale moc netvářila.
Pomaličku se couráme k cestě mířící na Javořici.
Ještě před vrcholkem se zastavujeme u jezírka.
Javořice už je na dohled.
Tak, a jsme tu. Javořice, 837 m.n.m.
Dokonce i Lenička se sem vyškrábala. Moc dobře ale nevypadala.
Z Javořice jsme seběhli na Míchovu skálu poměrně rychle.
Holky zůstaly dole, na prvním patře skal.
My s Rudou jsme vyběhli nahoru a pozorovali Vysočinu z výšky.
Lenička zatím odpočívala a nabírala nové síly.
I Míla si lebedila na sluníčku.
Za chvilku jsme sestoupili a vydali se na zpáteční cestu.
Poslední rozloučení se skálama a jdeme.
U Mrhatiny jsme už měli plnou tašku hub. Byla pěkně těžká.
To nejlepší jsem si schovával nakone. Jakmile jsme přišli nahoru na pástviště, otevřel se nám krásný pohle na krajinu pod námi. Museli jsme se posadit a vychutnat si to.
Sbíhání nám šlo taky poměrně snadno.
Největší úlovek tohoto dne. Nádherný pravý hřib, co našla Lenička pod smrčkem pod pastvištěm.
Na chalupu se vracíme unaveni.
Lenička se zahřívá horkým čajem.
Poslední den už jenom balíme a uklízíme. A taky trošku lenošíme.
Bylo nám tu všem dobře, ale je třeba myslet na návrat. Hned zítra jedu na cvičení a ostatní jdou do práce. Tak zas někdy příště.
Aktuality